Reklama
Jaroslav Svoboda

Jak jsem si sedl s bezdomovcem na jedno pivo… odešel poražen... a s pořádnou životní lekcí

16. 03. 2017 12:53:30
Štěstí. Nádherná věc, pro kterou asi každý z nás dost intenzivně žije. Ale co když k němu existuje krátká, nebo naopak dlouhá cesta? A kolik nás ta cesta vlastně stojí?

Chodím pravidelně dolů Vltavě prohánět kolečkové brusle. A chodím tam nejenom za sportem. Líbí se mi nádherné a vysportované holky v přiléhavých úborech, a když se na ten hezký obrázek světa dívám při popíjení jednoho zaslouženého piva, potom mám pocit, že je svět hezký a já jsem vlastně v tu chvíli šťastný.

Onehdy u mého oblíbeného stánku s občerstvením nebylo moc volných míst. Musel jsem vzít zavděk stolem, kde si své pivko užíval, docela evidentně podle vzhledu, člověk bez domova. Pozdravil jsem, zeptal se, jestli je tady volno a přisedl si k němu s pocitem, že docela brzo přijde otázka, zda bych mu pivo nekoupil.

Jenže ta otázka nepřišla. Naopak. Hovor, o který jsem zpočátku vůbec neměl zájem, se ubíral jiným směrem.

Hezký pohled, že?“, povídá a pohybem hlavy naznačuje, že tím myslí právě ty hezké sportovkyně. No ... trefil to, a tak jsem s úsměvem odpověděl, že ano. „A co vy tady hned po obědě? Nemáte být v práci?“, začal hovor. Odpověděl jsem, že už do práce nechodím, protože už jsem nějaký ten čas v podnikatelském důchodu. On opáčil, že je vlastně taky v důchodu. Prý jen každé ráno obejde Modřany, posbírá železný odpad a kousek odtud ho ve sběrně vymění za peníze. Potom má na jídlo a to své pivo tady u tohoto stánku, A může se kochat pohledem na oblohu, řeku a hezké lidi. „Co jste dělal?“, zeptal se. Odpověděl jsem něco ve smyslu, že jsem měl daňovou poradenskou firmu. Po revoluci sám, potom jsem zaměstnával i docela dost lidí, a nakonec jsem vybudoval kancelář dokonce i s puncem určitého renomé. „A proč?“, zeptal se. „Nevím“, pokrčil jsem rameny. „Tehdy jsme všichni chtěli něco dokázat, být dobří a něco znamenat“. „A co vám to přineslo?“, povídá. „No... to co říkám ... a taky peníze a tím pádem svobodu a nezávislost.“ „A co jste tomu obětoval?“, zatvrzele šťoural dál. Přiznal jsem, že asi mládí a střední věk, což bych si vše asi dnes dokázal představit jinak. A taky asi někdy docela zdraví, a bohužel i rodinu, protože jsem byl víc v práci než doma, což se mi nepřiznávalo vlastně vůbec snadno.

„A proč jste to všechno dělal?“, hajzlík jeden ... co tím pořád sleduje? „Nevím ... je mi padesát, a mohu si tady třeba ráno sednout a dát si to pivo, nemusím chodit do práce a vlastně si užívám.“ A pak mě dorazil, když to vše uzavřel po svém, ale bohužel pravdivém. „Takže jste se celý život honil, přišel o zdraví a rodinu, ale můžete si tady sednout a okukovat holky. Já, nic z toho za sebou nemám a jsem na tom ve finále vlastně úplně stejně. Jaký je mezi námi potom rozdíl?“. Přiznávám, nandal mi to. A já nikdy na to setkání nezapomenu.

Zvyšte článku karmu!
Autor: Jaroslav Svoboda | | karma: 48.04 | přečteno: 9197 ×
Facebook Twitter Google Plus

Diskuse

Vstoupit

V diskusi je 26 příspěvků.
Poslední z 23. 3. 2017, 17:45

Poslední články autora
PŘEJÍT NA ÚVODNÍ STRÁNKU iDNES.cz
Reklama